Zpřetrhat provazy co škrtí

24. dubna 2013 v 22:26 | Lucie |  Myšlenky, pocity
Mám 100 000 chutí
zpřetrhat všechny vazby
řvát tak hlasitě až z toho všichni ohluchnou
rozmlátit všechno kolem
sebrat se a odjet...
daleko, pryč odsud
a už se nikdy nevrátit
toulat se
bez záměru
bez cíle.

Najde se někdy někdo kdo to bude sdílet?
Nebo budu nekonečně bloudícím poustevníkem na opuštěné poušti?


Když je ti zle, uvnitř
a jedni ti říkají, že bys měl být jiný
a druzí ti lžou do očí...

Co to sakra má být?
Neznáte svobodu,
neznáte upřímnost.
Je mi z vás špatně
a přitom je mi vás jen líto.
Jaké to srabství.
Však jednou to taky zakusíte
a druzí vás budou potápět v tom hnusu.


Když nemáš domov,
žádné teplé místo,
kam se můžeš vracet,
kde žije láska a pochopení
a tvým domovem je jen náhodné místo,
kde zrovna složíš svůj klín.
Venku, v přírodě.
A nebo uvnitř sebe.


Miluji toho, kdo dokáže mluvit srdcem,
toho, kdo dokáže říci pravdu do očí ať je jakákoliv,
kdo dokáže žít a nechává žít druhé.

Kdy už sakra pochopíte ... ?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 25. dubna 2013 v 12:45 | Reagovat

"Když se ztratíš, pamatuj, co říkají staří Indiáni. Neztratila ses ty, ztratilo se tvoje týpí." Snadné říkat, těžší si uvědomit ...

Vidím, že míváš podobný pocity ...
Kam má pak člověk jít, když se všechno kolem sype? Když nemáme kam křičet, a tak křičíme do ticha?
Kam pak jít?
Domů.
K sobě.
Jinde domov totiž nikdy nebyl ...
a nebude.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama