Chvíle věčnosti

23. dubna 2013 v 22:23 | Lucie |  Myšlenky, pocity
Seděla jsem na pokraji lesa, do uší mi hrála muzika a já hleděla dolů, do údolí vesnice, na krajinu, Nebe. Cítila se svobodná, jako už dlouho ne. Byl to pocit stejně tak překrásný jako zastrašující. Převelká radost i smutek zároveň. Chvíle věčnosti. A ona trvala, lidé občas procházeli, Nebe se měnilo, hudba hrála jinak. Když máte pocit, že jste ztratili vše a přitom to máte, pak vám přestane záležet, na všem. A je vlastně jedno jestli máte domov nebo ne, jestli umíte to, či nikoliv. Ta nekonečná honba za ničím, každodenní noční můra, co mi občas přichází na mysl, zjevila se ještě jasněji než kdykoliv jindy. Jaká to marnost. Proč jí mám čelit, k čemu? Lehla jsem si na zem, do trávy a jehličí, hleděla vzhůru do korun stromů, na Nebe. A všechno bylo tak... toužila jsem žít, toužila zemřít a překonat hranice prostoru a času.

Kam vůbec patřím?
Neustálé rady a upomínky, tupé poslouchání okolí, denně s tím bojuji. Mně to nedělá dobře, druhým též. Tak k čemu to? Plavu, stále, ale těžké je to, proti proudu. Ten je příliš silný a dokáže vtáhnout do víru a smést nás, utopit. A pak... kde je svoboda?

Co vlastně chci?
Někde jsem již dávno četla (nejspíš obecně známé tvrzení) "vše je určené k tomu, aby se to spojilo a pak zase rozpojilo". Tak proč se pak snažit, jak lze doufat v něco, když to má stejně zmizet? Když jsme strůjci vlastních životů a přitom otroci svého osudu.

Kde je pravda, když vlastně není?



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 25. dubna 2013 v 12:41 | Reagovat

Je zvláštní, že ta Věčnost je nám nejblíž, když jsme na tom největším dně ... když máme pocit, že ztrácíme vše, i sebe ... pak se její brána otevírá ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama