Černobílý okamžik

9. dubna 2013 v 22:34 | Lucie |  T.Z.

Hroutí se svět,
co milion slov a tisíc měl vět.

Kde je ta síla,
co dříve tu byla?
Všechny mé naděje mizí v dáli.
Vím, že to prospěje.
Však duše se vždy bály,
když ztratit měly, co milovaly,
i když pravdu a podstatu znaly.

Nemít domov, nemít bezpečí,
nemít lásku, nemít jistotu.
Jak proměnit smutek v pocity krásnější
a dále je rozvíjet? Odstranit prázdnotu.
Propojit se, obejít samotu.

Jak těžké je opustit
vše, co si přejeme.
A přitom nezranit,
vzdát se toho, co milujeme.
A pro ego potřebujeme.

Z očí kanou slzy,
ústa ztrácí hlas.
Přijď světlo, prosím, brzy,
v co nejkratší čas.
Tma vstoupila mezi nás.

Tváře bledé, přitom rudé.
Tělo slabé, odumírá.
Je něco, co mi ještě zbude?
Nebo vše pohltí černá díra
a zůstane pouze víra?

Pláče má duše, když vidím,
jak druzí mne opouští, zůstávám sama.
Uvnitř se něco bouří, tolik pocitů cítím,
bolestných. Propast mezi náma.

Přestože bolí to a těžké je,
mé srdce rve na kusy nejvíce
když trápíš se (kvůli mně). Snad přijde naděje
a rozzáří život náš. Nebudeme loučit se.

Z celého srdce lásko má
ti to nejkrásnější přeji.
Kéž spojeni zůstaneme, ty a já,
navěky. Hluboce tě miluji.
A vždy budu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama