Duben 2013

Nekonečná víra, nevinnost

29. dubna 2013 v 20:17 | Lucie |  Vzpomínky
Předposlední den ve škole a ...

* Two Steps From Hell - Northern Pastures *


Jdeš ze školy na zastávku, koupíš si jízdenku a čekáš na autobus. Ten přijede, ty nastaoupíš, sedneš si, pustíš si hudbu do uší. Většinou máš energie více, dnes jsi však unavenější, tak zavřeš oči, odpočíváš a čerpáš síly. Myšlenkami v realitě, přitom úplně někde jinde, jsi unavený a zároveň šťastný. Autobus jede, zastavuje na různých zastávkách, ty stále vnímáš text s hudbou a tvé oči jsou skryté za víčkami. Na jedné z předposledních zastávek, než vysedáš, otevřeš oči a spatříš jednu bytost. Lidé vystoupí a mezi vámi již není nic, co by bránilo setkat se svými pohledy. (Jezdí tudy autobusy, které mají sedadla i v protisměru). Dotyčný se na tebe dívá pevným pohledem a ty zdvihneš hlavu a opětuješ totéž. V jeho očích je něco zvláštního, známého, pevného a smutného zároveň, občas se mírně pousměje. Ze vzdálenosti tří metrů vzájemně hledíte do očí jeden druhému a uvnitř pociťuješ ten zvláštní a krásný pocit jakéhosi spojení. Po chvíli sklopíš oči, na tváři se ti objeví nesmělý úsměv a ty nevíš co dělat (uvědomíš si, že jsi stále to plaché stvoření, které když vidí sympatickou bytost, znervózní. Snažíš se to skrývat. Ale někdy to moc nejde :D). Za okamžik se vaše pohledy zase střetnou a tentokrát on po chvíli sklopí svůj zrak, s mírným úsměvem na rtech. Ty pociťuješ překrásné pocity, nemůžeš se zbavit toho vnitřního chvění a nesmělého úsměvu, který je však plný radosti a lásky. Zavřeš oči, vše pokračuje. Po chvíli je otevřeš a zjistíš, že se blíží zastávka, na které vystupuješ. Vytáhneš sluchátka, uklidíš je a chystáš se vystoupit. Táhneš s sebou domů igelitku plnou učebnic, sešitů a jak chceš vylézt všechno se to nějak zasekne (samozřejmě samo :D) a ty ještě vystupuješ asi o půl minuty dřív než autobus zastaví (nervozita ještě neodešla :D). Tak se posunuješ, trochu komicky, z místa na místo, po chvilce si stoupneš a jdeš ke dveřím. Celou dobu přitom vidíš, že tě dotyčný sleduje, ty hledíš do jeho očí, když tě zrovna pozdraví kamarádka. Odpovíš pozdravem, naposledy pohlédneš do těch pronikavých očí a vystoupíš ze dveří. Přesedneš na druhý autobus, ten se rozjede a ty se ohlédneš, abys ještě spatřil tu tvář. Místo ní je však vidět jen tmavé sklo autobusu, který pomalu mizí a všude kolem vidíš louky, lesy a Nebe. Přemýšlíš. Možná jsi dotyčného již někde viděl. A od té doby máš na tváři pořád ten radostný úsměv a je ti fajn. Dokud ovšem nepřijdeš domů, kde na tebe spadne ta "každodenní realita".

Nevíš kdo to byl, ale přesto jsi vděčný za ty okamžiky. Za to, že jsi se cítil naladěný na stejné vlně, vzájemnou pozornost. Pomohlo ti to totiž uvědomit si, že přes všechny různé zážitky jsi pořád snílkem, který touží po spojení s lidmi a který bude vždy hledat spřízněnou duši, s níž bude společně sdílet i více...
Děkuji ♥

Jedna vzpomínková píseň, kterou jsem v minulosti poslala jednomu mladému muži, k němuž city vzplály. Nevydařilo se. Ale víra a naděje žije ... fyzická krása, i když nikdy nebyla nejdůležitější, ztratila svůj smysl ještě víc ... tvá duše je tím, co lze nejvíce milovat ... jednou si tohle možná budeme pouštěs spolu my dva, ty a já, jako spřízněné duše ♥
(a je jen na nás (a ještě asi osudu :D) kdo to bude)

* Edguy - Land Of The Miracle *


I believe in miracles they happen every day ♥


Hledá se Krysař ♥ (:D)

28. dubna 2013 v 14:01 | Lucie |  Daniel Landa
Kdepak jsi, Krysaři ... ?

***

Úžasně zhudebněné dílo inspirované německou legendou, knihou Viktora Dyka a upravené Danielem Landou, který na tenhle náměť stvořil muzikál. Geniální ♥

* Hádka sester *


* Krysařova zpověď *


* Agnes a Krysař *


* Krysař a Osud *


Pro lidskou pýchu svrbí mě ruce!
Tak jako kámen já teď' mám srdce.
Lidi jsou zlý a život je v sázce
pro ty co, nepřejou, nepřejou lásce!
Možná neví, že jsem lidská bytost.
Škoda. Je pozdě. Už neznám lítost.
Pohnou se skály, bude to brzy...
Budu se smát, až potečou slzy!!!

* Epilog *


Na hraně

27. dubna 2013 v 19:23 | Lucie |  Myšlenky, pocity

Když tvé, možná skryté já, projeví svou skutečnou tvář ...

Melancholie, která zněla v uších a byla slyšet z třesoucího se hlasu.


Na skutečné prožitky a pocity jsou slova málo, ale pokusím se něco sepsat.


Jdeš ven s pocitem, že je ti fajn, že v tobě žije radost a optimismus … po chvíli si ale uvědomíš, že je to vše jen zástěrka na něco, co máš uvnitř sebe…
Chtěl jsi poslouchat energickou radostnou hudbu, ale přestal jsi mít chuť.
Lehneš si do trávy, hledíš v Nebe, které je zatažené, modrošedé.
Sem tam mráček a v dáli zakryté Slunce.
A ty prosíš, aby začalo pršet.
Uvědomíš si, jak jsi prázdný, necítíš nic a přitom je ti něčím tak zvláštně, nehezky.
Jsi úplně svobodný, ale marnost tě prostoupila, vědomí.
Pustíš si melancholickou píseň a prosíš, abys mohl ještě něco cítit.
Jedna písnička hraje už potřetí a v tobě se probouzí bouře emocí, pramenících ze skryté části tvé duše, možná i nevědomí.
Stoupneš, jdeš dále, na pole, pomalým krokem, do všech směrů, píseň stále hraje a ty zpíváš, hledíš v Nebe.
Vítr fouká, hraje si s tvými vlasy.
Z každého tónu, z každého záchvěvu je slyšet pláč tvé duše, zoufalství, prosba.
Prosba o vysvobození.
Nechceš se vrátit, nechceš jít dát, nechceš zůstat.
Přeješ si stát se součástí Nebe, vzduchu, všeho, rozplynout se do prostoru.
Jdeš, hraje další píseň a vše pokračuje, zpíváš tóny, které jsou plné žalu, prosby o vysvobození, vírou v příslib (čeho?).
Zrakem upřeným k Nebi.
Rozběhneš se, utíkáš, hledíš do všech stran a hudba hraje dál.
Svět se zastavil a přitom se pohybuje nejrychleji za dlouhou dobu.
Pomíjivost a marnost tě bodá do všech tvých částí.
Nesmyslnost tvého života ukázala svou pravou tvář.
A ty běžíš, nevíš proč, nevíš kam.
Nejsou důvody.
Nikdy nebyly.
A kdyby v tu chvíli někde byla hluboká propast, skočil bys do ní.
A tím si možná splnil své skryté přání.
Věčnosti.


Poznatek:
Motivem nebylo nic konkrétního.
Šlo jen o chvilkový specifický stav.
(Když zčásti miluješ život
a zčásti jsi sebevrah.)

Paprsek konce, začátku, lásky (a Anathema :D ♥)

26. dubna 2013 v 18:34 | Lucie |  Myšlenky, pocity
Když si plně uvědomíš, že končí nějaká část tvého života ... splnil jsi, co jsi měl, teď rozloučíš se a ... víš, že přijde další část, další lidé ... a dojde ti, jak moc miluješ, to co jsi měl, co právě máš. To, co bude. Události se odehrají, okolnosti střetnou a vše se změní. Změníš své vnímání, myšlení, místo, ... A život bude zase zářit, tak jako vždy. Stejně a přitom trochu jinak. Jednou to přijde a nebude to dlouho trvat. A možná se tak již stalo.

Když ...
se slova stanou zbytečnými,
chvíle se stane věčností,
láska prozáří tvou duši,
vědomí konce,
nového začátku,
světlo za tebou,
u tebe,
před tebou,
když je máš uvnitř,
miluješ.


*** Vsuvka ***
Jsou tisíce geniálních hudebníků.
Mně je však tahle kapela z nějakého důvodu něčím nejbližší,
nádherná hudba, texty, atmosféra.
Takže ...

Anathema poprvé ♥
Album We're Here Because We're Here,
píseň Thin Air.


Máš tolik ...
času,
možností,
a příležitostí
kolik jen potřebuješ.

A vše bude zářit a hřát
dokud budeš věřit,
dávat,
milovat.

Anathema podruhé ♥
Album We're Here Because We're Here,
píseň Everything.


Až ztratíš vše, na čem ti záleželo,
přestaneš to chtít
a budeš hluboce milovat,
nesobecky, bezmeze,
dobré i zlé,
pak dosáhneš pocitu
opravdové svobody.

Anathema potřetí ♥
Album We're Here Because We're Here,
píseň Universal.


Vše je pomíjivé,
život věčný,
láska nesmrtelná,
není co ztratit.

Jsi jediný,
kdo řídí svůj svět,
je jen na tobě,
jakou cestu si vybereš.

Anathema počtvrté ♥
Album We're Here Because We're Here,
píseň Hindsight.



Myšlenky dávno známé, ale chtělo se psát, tak jsem psala ... a když v tu chvíli v nás žijí.
A čtyři písně od Anathemy jsou stejně málo :D

Bílá Hora

25. dubna 2013 v 22:31 | Lucie |  Daniel Landa
Nechávat se unášet geniální hudbou a texty Daniela Landy... byl docela problém vybrat jednu píseň, všechny jsou úžasné... tak náhodně třeba Bílá Hora.



Zpřetrhat provazy co škrtí

24. dubna 2013 v 22:26 | Lucie |  Myšlenky, pocity
Mám 100 000 chutí
zpřetrhat všechny vazby
řvát tak hlasitě až z toho všichni ohluchnou
rozmlátit všechno kolem
sebrat se a odjet...
daleko, pryč odsud
a už se nikdy nevrátit
toulat se
bez záměru
bez cíle.

Najde se někdy někdo kdo to bude sdílet?
Nebo budu nekonečně bloudícím poustevníkem na opuštěné poušti?


Když je ti zle, uvnitř
a jedni ti říkají, že bys měl být jiný
a druzí ti lžou do očí...

Co to sakra má být?
Neznáte svobodu,
neznáte upřímnost.
Je mi z vás špatně
a přitom je mi vás jen líto.
Jaké to srabství.
Však jednou to taky zakusíte
a druzí vás budou potápět v tom hnusu.


Když nemáš domov,
žádné teplé místo,
kam se můžeš vracet,
kde žije láska a pochopení
a tvým domovem je jen náhodné místo,
kde zrovna složíš svůj klín.
Venku, v přírodě.
A nebo uvnitř sebe.


Miluji toho, kdo dokáže mluvit srdcem,
toho, kdo dokáže říci pravdu do očí ať je jakákoliv,
kdo dokáže žít a nechává žít druhé.

Kdy už sakra pochopíte ... ?


Chvíle věčnosti

23. dubna 2013 v 22:23 | Lucie |  Myšlenky, pocity
Seděla jsem na pokraji lesa, do uší mi hrála muzika a já hleděla dolů, do údolí vesnice, na krajinu, Nebe. Cítila se svobodná, jako už dlouho ne. Byl to pocit stejně tak překrásný jako zastrašující. Převelká radost i smutek zároveň. Chvíle věčnosti. A ona trvala, lidé občas procházeli, Nebe se měnilo, hudba hrála jinak. Když máte pocit, že jste ztratili vše a přitom to máte, pak vám přestane záležet, na všem. A je vlastně jedno jestli máte domov nebo ne, jestli umíte to, či nikoliv. Ta nekonečná honba za ničím, každodenní noční můra, co mi občas přichází na mysl, zjevila se ještě jasněji než kdykoliv jindy. Jaká to marnost. Proč jí mám čelit, k čemu? Lehla jsem si na zem, do trávy a jehličí, hleděla vzhůru do korun stromů, na Nebe. A všechno bylo tak... toužila jsem žít, toužila zemřít a překonat hranice prostoru a času.

Kam vůbec patřím?
Neustálé rady a upomínky, tupé poslouchání okolí, denně s tím bojuji. Mně to nedělá dobře, druhým též. Tak k čemu to? Plavu, stále, ale těžké je to, proti proudu. Ten je příliš silný a dokáže vtáhnout do víru a smést nás, utopit. A pak... kde je svoboda?

Co vlastně chci?
Někde jsem již dávno četla (nejspíš obecně známé tvrzení) "vše je určené k tomu, aby se to spojilo a pak zase rozpojilo". Tak proč se pak snažit, jak lze doufat v něco, když to má stejně zmizet? Když jsme strůjci vlastních životů a přitom otroci svého osudu.

Kde je pravda, když vlastně není?




Padám, pláču, krvácím

23. dubna 2013 v 20:35 | Lucie |  T.Z.

Utíkám…
sama před sebou,
nebo od Tebe?

Každé zachvění,
každá myšlenka,
mě nutí uvědomit si
jak moc Tě miluji.

Chybíš mi… moc.

Uřízli větve stromu,
otrhaly květy květině.
Míza teče, barvy se ztratily.
Hádám… jsme v tom nevinně?

Obrazy vzpomínek před očima,
vše krásné, co jsme spolu prožili.
Vědomí, že je to pryč,
to bolest uvnitř probouzí.

Dva malí motýli,
co dvě křídla v jedno spojili.
Zapomněli sami létat
a chvílí rozdělení se poranili.

Padám…
(chytíš mě?)

Pláču…
(utřeš mé slzy?)

Krvácím…
(obejmeš mě, naposledy?)

Pozdvihnutí k Nebesům,
láska, jež zpět nic nežádá
zaplňuje moji mysl, duši.
Snad sama sebe ovládám.

Létám nad světem,
ale tolik si přeji
zase spadnout dolů,
do tvého náručí.

Každé zachvění,
každá myšlenka
mě nutí uvědomit si,
jak moc Tě miluji.

Chybíš mi… moc.

Ale vím, že musím odejít.


Výkřik do tmy (která je všudypřítomná)

23. dubna 2013 v 20:17 | Lucie |  Myšlenky, pocity

Včera... v noci... jedné temné chvíle...


Měla bych být šťastná, radovat se. Mám možnost žít. Ale je to někdy hrozně těžké.

Když srdce je rozbito a duše plná slz.
A každým nádechem, s každým uvědoměním, stávají se slzy trpčími.
Už nemohou zůstat jen uvnitř.
Vyvěrají na povrch jako pramen a stékají dolů po tváři jako vodopád.
Veškerá hořkost, bolest v nich ukrytá, zaplavuje vše.
Topím se.
Nedýchám.
Prosím.
(O co vlastně?)

Vyprázdněte duši.
Ucpěte ten pramen.
Voda z vodopádu už nikdy nevyteče.


Protože dokud bude téci, budu se topit a bude-li to déle, možná se utopím.


A tohle je cena za co?


Jak láska, to, že milujeme, může takhle bolet?
A měnit se záhy v smutek a žal.



Flying

22. dubna 2013 v 1:17 | Lucie |  Anathema
Veřejně ne příliš známá kapela, co v sobě něco specifického ukrývá. Geniální hudba i text.

Anathema ♥


↓ Živá akustická verze ↓