Ztroskotání

24. března 2013 v 18:03 | Lucie |  Nové
Všem duším, jež samotné se cítí,
těm, co na světě už nechtějí býti
splněná přání ráda bych dala.
Ale neumím čarovat… a sama jsem ztroskotala.

Nemít kam dávat, nemít co vzít,
jaký má význam takhle denně žít?
K čemu je tiché proplouvání údolím
a vnímání strastí, bolestí. Se zklamáním.

Nudím se stále, toužím po úniku.
Trny, co zarývají se při slunečním úsvitu
ničí mne, oslabují. Svoboda nikde…
A když láska mizí, vše je úplně bídné.

Tak tu sedím, sama, tiše.
A mám pocit, že mi zůstala jen propiska, co píše,
kousky papírů. A vše zmizí nebo již zmizelo
vlastně už dávno, když v životě mém se setmělo.

Nebaví mě stále běhat tam a zpět
a pokračovat v tom, co jiní nestihli dostavět.
Už nechci dál trpět, bolest stále někde mít
a slepě kostky stavět. Už nebaví mě (tak) žít.


Všem duším, jež samotné se cítí,
těm, co na světě už nechtějí býti
splněná přání ráda bych dala.
Ale neumím čarovat… a sama jsem ztroskotala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama