Březen 2013

One-Two-Free-Fall

26. března 2013 v 12:34 | Lucie |  Sonata Arctica
S úsměvem na tváři čelme "pohádce" zvané život.

Úžasně povzbuzující píseň od mé srdcové kapely.



...Thank you for this hell.

Život a moudrost

26. března 2013 v 11:22 | Lucie |  Nové

Jsem trn, co se ti pod kůži zaryje.
Jsem slza, co tvé bledé tváře pokryje.
Mé jedovaté rty tě chtějí vášnivě líbat
a mé tělo, v chladném objetí, touží tě hlídat.

Jsem dýka, co ti srdce probodne
ve chvíli neznámé, co nejvíce nevhodné.
Jsem řeka, co vlévá se do hlubokého moře,
osamělý strom stojící na nedohledné hoře.

Jsem stvůra, co tě nezkrotně miluje,
tvou odvahu, sílu a hrdost obdivuje.
Mám tisíc podob, však nelze mne vidět,
ke mně jen po střepech bosý můžeš kráčet.

Jsem život.
A chci ti dát co nejvíce.
Chci ti dát moudrost.
Jsem moudrost.


Pomyšlení na moudrost mi připomnělo jednu krásnou píseň od moji oblíbené interpretky z mladších let, Tarji Turunen. Nestárnoucí je hudba.


Rozhořčení, zklamání.Víra. Zlom...

24. března 2013 v 18:07 | Lucie |  Myšlenky, pocity

Příliš mnohokrát jsem byla zklamána na to ještě věřit. Slovo, jako prostředek klamání a lží, tak to lidé rádi mají. A spokojeně si v tom žijí, když med kolem úst druhým rozmazávají. Lidé, největší nebezpečí, tvorové, jež mohou být nejkrutější. Přetvářka, lež do očí, sliby, co nikdy nebudou splněny.


A v tomhle bordelu mám žít?


Nejedna duše zklamala mne, však nejvíce zklamal jsi mne ty. Nejednu šanci a víru v tebe jsem vložila, ale vše se mi jen vymstilo. Přílišnou jistotu shledal jsi u mne. Nabídneš-li člověku prst, vezme si celou ruku a další části těla. A já nevím, jestli chci už vůbec kdy pokračovat. Ztratila jsem v tebe důvěru.


Musím věřit, jinak má duše nepřežije. A světla budou svítit, dokud touha bude uvnitř hořet a víra v někoho bude ve mne. Věřím, že naleznu Slunce a lásku. Věřím, že naleznu bytost a spolu budeme sdílet společné hodnoty. Je někdo kdo chce kráčet cestou pravdy, upřímnosti, lásky, věrnosti, porozumění a vzájemnosti? To vše jest mou cestou, kterou nikdy neopustím.



Sacrifice for love, for such a beautiful and painful feeling...


Překrásné video s muzikou co ve mne dokáže mnoho probudit.

Smrtelný let

24. března 2013 v 18:04 | Lucie |  T.Z.
Kdybych mohla býti orlem,
a místo paží křídla měla,
zvolala bych slůvko sbohem.
Vzlétla a pryč odletěla.

Jenže křídla přistřihli mi,
nohy spoutali okovy
a připevnili pevně k zemi.
Život není bláhový.

Odpoutání příliš bolí,
dolů pak krev proudem stéká.
A části nohou se na kousky drolí.
Uvíznutí. Bere mne rozvodněná řeka.

Hází se mnou sem a tam,
topím se, dýchat nemohu.
Musím se dostat k výšinám
a zachytit se na břehu.

Tam čeká na mě stará známá -
věrnost, ta bolestná, co poutá mě.
Uletět jsem jí chtěla a jiný prsten vzít, já vrána.
Však příliš slabá jsem. A s ní je mi kouzelně.

I když bych odlétla, vždy poraním se
a bolest mne přivede zas k tobě zpět.
Po čase s touhou já navrátím se.
Je těžké být sám. A bez lásky prázdný je svět.


Proč?

24. března 2013 v 18:04 | Lucie |  Nové
Život se hroutí a vše přestává mít smysl,
přichází zkouška největší.
Jsme úplně sami, nikdo tu s námi není
a duše si nějaký čas probrečí.

Kam zmizela důvěra? Mohu ji ještě někdy cítit?
Příliš mnohokrát jsem byla zklamána
na to ještě někdy věřit. Když lidé se snaží o opak.
Nedokázala jsem odmítnout past, do níž byla jsem zlákána.

Past, to místo, kde s druhým se spojit chceme
místem jest nejkrutějším, co nezná slitování.
A lidé si v ní libují a jiné do ní chytají.
Spadneme-li tam, jsme páleni a pobíjeni.


Ztroskotání

24. března 2013 v 18:03 | Lucie |  Nové
Všem duším, jež samotné se cítí,
těm, co na světě už nechtějí býti
splněná přání ráda bych dala.
Ale neumím čarovat… a sama jsem ztroskotala.

Nemít kam dávat, nemít co vzít,
jaký má význam takhle denně žít?
K čemu je tiché proplouvání údolím
a vnímání strastí, bolestí. Se zklamáním.

Nudím se stále, toužím po úniku.
Trny, co zarývají se při slunečním úsvitu
ničí mne, oslabují. Svoboda nikde…
A když láska mizí, vše je úplně bídné.

Tak tu sedím, sama, tiše.
A mám pocit, že mi zůstala jen propiska, co píše,
kousky papírů. A vše zmizí nebo již zmizelo
vlastně už dávno, když v životě mém se setmělo.

Nebaví mě stále běhat tam a zpět
a pokračovat v tom, co jiní nestihli dostavět.
Už nechci dál trpět, bolest stále někde mít
a slepě kostky stavět. Už nebaví mě (tak) žít.


Všem duším, jež samotné se cítí,
těm, co na světě už nechtějí býti
splněná přání ráda bych dala.
Ale neumím čarovat… a sama jsem ztroskotala.


Mlýnek na maso

24. března 2013 v 18:03 | Lucie |  Nové
Jako v mlýnku na maso,
když točí se kličkou, bolí mé tělo.
Ale co to kdo povídá, blbost!
Na nic takového se ještě neumřelo.

Tak dělej, pokračuj
nebo to nestihneš.
A mlýnek drtí další části těla.
Nikam neutečeš.

Bolí tě ruka?
Vždyť obě nohy stále celé máš.
A s tou rukou… kdoví jak to je, nevypadá nezdravě.
To se zas jen vymlouváš.

Prý unavený jsi a tělo tě bolí.
Vidím však, že po jedné noze skáčeš.
Moc se tomu poddáváš, vymýšlíš si, co není.
Nevydržíš sebemenší zátěž.

Ráno všichni probudí se a chtějí tě vzbudit.
Vstávej! Ty líné dítě.
Jenže křehké tělíčko přes noc všechny síly ztratilo.
A smrt na tvář políbila tě.

Skončil život jednoho člověka, srdce bít přestalo,
když pro peníze utíkal, aby přežil.
Zvony zvoní. A vzpomínky jsou to, co zůstalo.
Menší zátěž by duše nesla, kdyby ten život vůbec nežil.


Rozpad

24. března 2013 v 18:03 | Lucie |  Nové
Chtěla jsem psát, zpracovat myšlenky, emoce,… z depresivního stvořit báseň, co třeba něco vyjádří… Energie uvnitř mne je však už zřejmě jiná, než stačila jsem cokoliv v slova uvést, pocity z velké části opustily mne.
Budu-li se soustředit na své tělo, mohu vnímat bolest hlavy, očí, těla…


Rozpad


Spoutáni v okovech v železné krabici,
hřebíky narezlé do hlavy se vpichují.
Maso se otvírá, krev stéká po tváři,
víčka se přivírají… to bolest uvnitř nás zabíjí.

Když v zahradách zla nazí na zemi ležíme,
v ukrutných bolestech trpíme a zvěř na kusy trhá nás
krvavé části těla jsou všude… a my prosíme,
chceme je najít a spojit dohromady zas.

(Prosba do prázdna)
Místo částí těla svého sbíráme vše, co vidíme,
cesta to snadnější, však vedoucí do pekla.
To vše, co našli jsme, po čase mizívá a my do pasti se chytíme.
Sílu shledali jsme jinde, není tepla,
není světla. To, co bylo blíže
možná pro lenost jsme sebrali
a připíchli na sebe břímě kříže,
když části těla svého jsme hledat přestali.



Tělo tu představuje duši, vše symbolizuje pouze naše pocity, když okolí s námi jedná jinak, než bychom čekali. A my nejsme stále dost silni. Nevěříme sobě, často si ubližujeme, i když to není naše vina. Nedostatek víry nás vede k tomu, že se fixujeme na druhé, čerpáme z druhých sílu, ale ta jednou zmizí a my najednou ztratíme vše. Protože už dávno jsme ztratili sebe. Ten, koho jsme milovali, miloval jiné, sám sebe, nebo nikoho. Rozdělil svou lásku.


Smysl? Žádný… ovšem někdy lepší než chvíli jen tak prosedět… občas…

To, co je pro nás, opravdu podstatné…

24. března 2013 v 18:03 | Lucie |  Nové
Smutné oči, bledé tváře, červeň na líci,
bouře emocí řádí v jejím srdci krvácejícím.
Klečí na zemi, tvář jeho v rukou má,
nechce si nic připustit, stále jej objímá.

Jeho tělo stále více chladne
jako list, když ze stromu spadne,
pomalu odchází duše, jež miluje
pryč od té, jež jej potřebuje.

Něžné doteky, jeho dlaně do rukou svých vkládá,
prsty se pohnou, propojí se, však brzy přijde řada.
Krátká chvíle, minuty poslední.
Spolu už neuvidí den, kdy se rozední.


Když láska umírá a srdce chřadne
cosi hlubokého uvnitř nás vadne.

Zdrcení, rozpolcenost

24. března 2013 v 18:02 | Lucie |  Nové

Sedím tu a myšlenky zpovzdálí
naříkají, jako by je napínali.
Až příliš moc, největší silou
a přitom do nich řezali ostrou břitvou.

Domove můj, lásko, bezpečí
proč stále mi chcete pryč utéci?
Proč ztratit jednou všechno musíme
a když to, co milujeme, mizí tak trpíme?

Nechci mít vše, však bez trošky štěstí
ani ten nejkrásnější květ nemůže vykvésti.
A mým břemenem jistota jest.
Když v lásce chybívá, neumím kvést.

Obava ze ztráty, proč mě někdy sužuje?
Když samota k člověku stejně s životem připluje.
Když vlastně ani nevím, co sama chci,
zda žít, či ukončit svou existenci?

Denně proplouvám řekami marnosti,
voda v té řece, to mají být mé starosti.
Jenže pro mne ta voda příliš mělká je,
Chtěla bych poznat oceány hluboké, příliš neznám je.

Naděje?


Unavená žitím, zřejmě i znuděná
čekám… kdy budu vysvobozená?
Od reality, karmy, kruhu života
a cesta má zatočí pryč ze světa.